VOLKSWAGEN MARATON PRAHA 2007
Tak jak jsem předpokládal bylo to těžké, ale největší krize přišli až po půlmaratonu, který jsem nečekaně v pohodě dal za 1:23:20 hod. Nejvíce to bolelo v závěru, kdy jsem se dokonce i trochu strachoval o čas pod tři. Moc děkuji za podporu VlastoviK, Forestovi a dalším divákům na trati. Tentokrát to opravdu bylo třeba :) Děkuji také Garethovi, který mně až do půlmaratonu vedl a tím mě hodně v první fázi maratonu pomohl.
Uvědomuji si, že to byla vlastně blbost běžet dva maratony týden po sobě. Byl to hazard především ze zdravotního hlediska. Proto nikomu nedoporučuji mě napodobovat.
Nakonec jsem do Prahy vlakem odcestoval i s vědomím rizik, které na mě týden po Krakowu číhají. Lákadel bylo hned několik. Třeba, že dostanu od pořadatele slevu na vlak (424,-Kč tam i zpět), startovné mám v rámci MČR zdarma, dostanu kvalitní a funkční běžecké tričko, přespím u svého kamaráda Garetha, kde se setkám i s Milanem a v neposlední řadě, že se poprvé naše Havířovská trojka objeví společně na startu maratonu. Chtěl jsem si i koupit ve slevě nové běžecké boty, které již nutně potřebuji. Nakonec to všechno vyšlo, kromě těch bot. Na PIM veletrhu jsem byl totiž zklamán nabídkou, která byla hodně slabá. A ani slibované akční slevy nebyli nijak výhodné. Adidasy jsou i po 30% slevě pro mě drahé, Mizuna se mi moc nelíbí a stejně ani neměli moje čísla, no a ostatní přítomné značky mě neoslovují. Chyběl mi tam především sortiment závodních bod od Asics a New Balance. Kvalitní tečku za mými nákupy udělal stánek mého oblíbeného značkového běžeckého oblečení Craft, kde prodejce na dotaz proč nemají žádné avizované maratonské slevy odpověděl, že slevy nenabízejí, protože stejně Craft každý chce, tak proč by dávali slevy ! Nevím, ale po tomhle se asi přeorientuji na jiné a méně oblíbené značky.
U Garetha v bytě jsme se všichni tři vyspali a druhý den ráno vyrazili metrem na start. Měl jsem opět nějakou náhodou přidělené protekční startovní číslo 100 (na PIM 1/2maratonu jsem měl 200), které pro mě stejně jako pro Milana (č.101) znamenalo právo vstupu do protekčního startovního sektoru pro účastníky MČR hned za elitní závodníky. Moc nás tam nebylo, tak jsme se mohli v klidu připravovat na start bez tlačenice. Rozklusání a protahování bylo příjemné a zbyl i čas na nějaké to focení. Horší to měl Gareth, který jakožto cizí státní příslušník nemohl startovat na MČR a proto se musel přemístit do třetího sektoru, kde si vystál přední pozici v tlačenici.
Po startovním výstřelu jsme to s Milanem rozběhli volněji než ostatní přední závodníci, a tak nás jich zpočátku mnoho předběhlo. Za chvíli nás dorazil Gareth a tak jsem upravil naše tempo na původně plánované 4 min./km. Po chvíli se mezi námi objevil můj dobrý známý z Krakowa nezmar Pepa Kubále. Tempo těsně pod 4 min./km jsme s Garethem drželi pořád stejné bez ohledu kdo nám utíkal a kdo ne. Myslel jsem si, že Gareth chce běžet rychleji a tak jsem ho posílal dopředu, ale on mě přesvědčoval, že takto chce běžet. Byl jsem rád, protože se mi s ním běželo dobře a místy jsme spolu i trošku mluvili. Před startem jsem hodně přemýšlel jak mám tento můj šílený maraton odběhnout, aby to vyšlo pod plánované tři hodiny. Rozhodoval jsem se zda běžet po celý závod ve stejném tempu 4:10 min./km a nebo to rozběhnout zpočátku rychleji (4:00 min./km) s tím, že bych pak měl reservu pro případné krizové situace a náhlé zpomalení. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou začátkem rychlejší variantu, protože jsem věděl, že obávaná krize a zpomalení určitě přijde. Jenom jsem nevěděl kdy to přijde a měl jsem trochu strach, že počáteční větší úsilí mi odebere hodně sil s malým časovým efektem. Pokud bych se začal trápit již někde mezi 15-20 km bylo by to zlé. Naopak pokud bych rychlejší tempo udržel až k půlmaratonu bude to dobré a do cíle to už nějak vydržím.
Bylo to dobré. Překvapivě se mi v první polovině běželo dobře. Určitě tomu hodně pomohl Gareth, který se mnou držel jednotné tempo. Dokonce jsme po celou dobu měli i další půlminutovou reservu. Půlmaraton byl za krásných 1:23:20 hod. a já jsem již byl přesvědčen, že to pod tři hodiny zvládnu. Garetha jsem vyhnal dopředu a již sám jsem se snažil tempo co nejdéle držet kolem 4:00 min./km. Šlo to ještě pár kilometrů, ale asi po třech až pěti dalších kilometrech mi to začalo zpomalovat. Očekávané problémy se začali prosazovat. Cítil jsem vyčerpání a boleli mě nohy. Hodně tomu přidalo i panující horko. Sice teplo nebylo tak velké jako před nedávnem v Linzi, ale tam jsem byl před maratonem odpočatý a řádně připravený. Po dalších kilometrech jsem už rezignoval i na tempo kolem 4:30 min./km a snažil jsem se hlavně udržet v běhu. Pouze na občerstvovačkách jsem vždycky přešel do chůze, abych se v klidu napil a osvěžil. Nejhorší to začalo být od 35 km, kdy jsem narazil do zdi a zpomalil až někde k 5.min./km. Hodně to bolelo a musel jsem válčit ze svým mozkem, který mě přesvědčoval ať už neběžím. Plno běžců mě předbíhalo, ale nad vodou mě drželo i pár jiných, kteří se přede mnou asi také pěkně trápili v podobném tempu. Hlava mě nedostala a já pořád běžel. Sice pomalu, ale běžel. Těsně před 40.km jsem dokonce asi ucítil počínající "hlaďák". Naštěstí následovala občerstvovačka, kde jsem s chutí zhltnul kousek pomeranče a banánu. Už jsem se moc neusmíval a těšil jsem se na konec. Měl jsem strach, že počáteční velká reserva nebude stačit na čas pod tři a tak jsem místy i pocitově zrychloval. Vyšlo to ! V cíli jsem byl spokojen a pyšný na to, že jsem to zvládl. Byl to velký boj se sebou samým a jsem rád, že se dokážu přemoci k maximálnímu výkonu na hranici vysílení. Byl jsem tak rád, že jsem si ještě i střihnul masáž, která byla fajn. Setkal jsem se Garethem, který mi v druhé půlce nadělil sedm minut. Byl se svým časem také spokojen. Milan sice doběhl trochu později než je u něho zvykem, ale byl také spokojen, protože si Prahu byl jenom odběhnout a navíc ho již dlouhodobě trápí záda. Poblahopřál jsem i Pepovi Kubálemu, který mě poprvé porazil a potkal jsem i pár dalších známých. Potom se naše trojka společně s dalším příchozím Havířovákem Michalem Juráškem přemístila ke Garethovi domů, kde jsme si dali sprchu. Následně jsme se sbalili a odkulhali do blízké hospůdky na oběd a pivečko. K večeru jsme se již řádně posilněni rozloučili a odfrčeli každý svým směrem.
Bohužel musím zde napsat, že následky po tomto nemoudrém maratonu se u mě dostavili. Již večer doma mi natekla pravá noha kolem kotníku. Bolel mě nárt a achilovka. Takže mě nyní čeká běžecká pauza. Odhaduji to tak na min. týden bez běhu. Jak já to jenom vydržím :) Dnes v pátek, ale již mohu konstatovat, že otok je pryč. Nárt, ale trochu ještě cítím. Takže běh asi až po neděli .......
Komentáře
Přehled komentářů
Na tom 33. km jsem měl pravdu, když jsem na tebe volal, že to pod tři hodiny zmákneš :-) I když si ukazoval palcem dolů, viděl jsem na hodinkách, že na těch zbývajících devět kilometrů máš zhruba 45 min., což bylo dostatečné.
Na začátku Pařížské ulice už ses moc neusmíval, ale ten pocit, že posledních pět set metrů můžeš běžet pět minut a pořád to bude pod tři hodiny, musel být určitě skvělý. G R A T U L U J I.
Fakt dobrý
(vl001, 15. 5. 2007 9:59)Taky jsem myslel, že Prahu vynecháváš. Gratuluji ke krásnému času dosaženém v tričku jednoho z nejlepších teamů:-)
Drzim palce
(Ironman, 11. 5. 2007 21:46)Tak to se těším na to až budeš líčit jaké to bylo.Trochu o tom vím a tak drzim palce. IM
Šílené...
(VlastaK, 11. 5. 2007 18:46)
Petře, ty jseš blázen... Běžet tři maratony po sobě v tak krátkém časovém sledu, to chce hodně velkou kuráž (a pevnou víru ve své zdraví). Tak či tak ti přeji, ať ty tři hodiny zdoláš. Ale podle předpovědi počasí to budeš mít hodně těžké.
Já jsem své plány přehodnotil. Prahu nepoběžím. Ani Jungfrau. Dávám si půlroční maratonskou přestávku. Během té doby se zaměřím na kratší tratě. No, a potom se uvidí :-)
Vyšlo to!
(VlastaK, 15. 5. 2007 16:08)