VZPOMÍNKY - Můj první maraton
Již od mladého věku tíhnu k vytrvalostním sportům. Proto není divu, že jsem se ve svých 31. letech rozhodl zaběhnout svůj první životní maraton. A když maraton, tak samozřejmě hned ten největší v ČR - Pražský mezinárodní maraton 2002. Jistě jsem již tehdy věděl, že k úspěšnému dokončení mého cíle bude potřeba řádná příprava. Jak už to tak bývá, tak od myšlenek bylo již hůř k činům. Sice jsem trénoval, ale dost nepravidelně a s dlouhými přestávkami ( rodina, zaměstnání, kamarádi, pohodlnost ). Až nadešlo jaro a já věděl, že je zle. Má kondice byla podprůměrná a tréninky nedůrazné. Později jsem usoudil, že to snad ani tolik nevadí a holt sice Keňany neproženu, ale proč nezabojovat a neprohnat sebe :-)
Na startu nás bylo opravdu hodně, odhadem tak tři tisíce startujících. Atmosféra byla hodně příjemná - jenom jedna věc mne trochu znervózňovala - ti všichni perfektně připravení a oblečení běžci kolem mne ( já jenom v nafasovaném PIM tričku ). Rozcvičovali se a na první pohled vypadali jako zaručení vítězové. Než jsem, ale stačil zvážit svou rezignaci nadešel ve víru bubnování start - PARÁDA - plno tleskajících diváků, kteří opravdu povzbuzovali. Kolem mně desítky všech těch již dříve zmiňovaných běžců ( s podivem běželi stejně rychle jako já ). Probíhání Prahy, jako nejlepší část maratonu, uteklo velice rychle. Mně se běželo dobře a tak jsem se na výpadovce rozhodl trochu přidat v tempu. Předbíhal jsem plno běžců a cítil jsem se v životní formě. Na desátém kilometru jsem proběhl bez povšimnutí první občerstvovací stanici - nechápal jsem na co tak brzo občerstvení, a už vůbec ne, proč po té co pět kilometrů - ZBYTEČNOST A ZDRŽOVÁNÍ ( vždyť běžím závod a nejsem na procházce ).
Asi na patnáctém kilometru nadešlo to co muselo nadejít. Neběhal jsem v přípravě více jak patnáct kilometrů ( většinou pouze 10 km). Nastalo samozřejmé a vynucené zpomalení tempa. Již jsem nikoho nepředbíhal - naopak oni všichni předbíhaly mně ! Bylo to dost depresivní, ale já již s tím prostě nemohl nic dělat. V občerstvovacích stanicích jsem se již řádně a za chůze občerstvoval - to byla, ale žízeň .... Trápení pokračovalo. Silnice, po které jsme běželi se zdála být nekonečná. Už mně předběhlo tolik běžců a běžkyň, že za chvíli budu určitě poslední. Konečně se otáčíme - je tu polovina trati. Proč ty občerstvovací stanice nejsou častěji - pořád mám žízeň a teď už i hlad. Nevím jak tu druhou polovinu doběhnu, ale ani za nic nevzdám. Lýtka a paže bolí jak čert. Snažím se nezastavit - výjimku tvoří pouze „božské občerstvovačky“, kde se vždycky celý nenasytně nacpu a obleji vodou a ionty. Je to nekonečné - dvacátýpátý a konečně třicátý kilometr - běžím, že běžím, i když vím, že doma do obchodu chodím asi rychleji. Konečně se blíží Pražská zástavba - snad se dočkám, vždyť už bude pětatřicátý kilometr. Zde nastala moje největší krize ........... křeče do obou lýtek mně úplně zastavily. Natahoval a uvolňoval jsem svaly. Běžet se nedalo. Tak jsem začal alespoň chodit. Snaha o běh skončila vždycky další křečí ......... to je snad konec. Dobelhal jsem se na další „občerstvovačku“ (35.km) - v zoufalství a vzteku jsem si do úst nasypal plnou hrst soli ( BRRRRR ! ) a řádně jsem to zapil. Pokračoval jsem střídavě v chůzi - běhu - a zase v chůzi. Opravdu to moc bolelo. V duchu jsem si nadával, že jsem blázen a již nikdy mně nic nepřinutí tohle opakovat. Sůl asi začala účinkovat a na čtyřicátém kilometru za výrazné podpory povzbuzujících diváků v ulicích Prahy jsem se opět bez přestávky rozběhl. Poslední dva kilometry jsem již běžel v takovém pomalém, ale pravidelném rytmu a těšil jsem se do cíle. Vždyť mně tam čeká odpočinek, mí nejvěrnější fandové ve složení manželka, sestra a mé dvě děti.
Dočkal jsem se. Doběh byl opravdu překrásný. Plno diváků kolem silnice, jenž mně a ostatní povzbuzovali ( většinou v němčině ). Po delší době si všímám i mých kolegů běžců a běžkyň ......... také už toho mají asi dost. A je to tady ! Cíl - konec - hurá - čas kolem 4. hodin mně vůbec nezajímá. V davu za cílovou čárou vidím svého syna a ženu, dostávám medaili, někdo mně fotí ......... je to parádní pocit. Vím, že jsem něco dokázal a překonal sám sebe, prostě jsem vydržel a dokončil ! V řadě na občerstvení ( výborný to výmysl ) cítím úlevu a do očí se mi tlačí slzy. Již teď vím, že příští rok poběžím znova - stal se ze mne totiž běžecký nadšenec a blázen :-)