7. ZÜRICH MARATHON
Do Švýcarska jsem spolu s manželkou a kamarádem běžcem Garethem vycestovali autem již ve čtvrtek. V Praze nastoupil Gareth a cesta na Plzeň a přes Německo nám utekla velice rychle. V Curychu jsme byli v pátek brzo ráno. Gareth pro nás zajistil soukromé ubytování v nedalekém městečku Ebmatingen, které bylo autem asi dvacet minut od centra Curychu. Přivítali nás velice milý lidé manželé Krouželovi. Pan Kroužel je čecho-švýcar, který od roku 1968 žije ve Švýcarku, kde se také oženil a ze svou ženou zde vychoval děti. Teď již jsou oba sami v pěkném domečku a v pohodovém důchodě. Oba dva bývalí kantoři - tělocvikáři. Byli opravdu skvělí. Pořád se o nás starali, krmili nás a všechno nám ochotně vysvětlovali a ukazovali. Dokonce i na trati nám aktivně fandili ( včetně podávání občerstvení v běhu ) ! Tímto jim oběma ještě jednou za nás všechny děkuji. Já osobně jsem se od nich hodně naučil a díky nim poznal nejenom Curych, ale trošičku i zvyklosti a povahu zdejších lidí. Jeden příklad za všechny je to, že jsem nyní přesvědčen o tom, že se dá kvalitně stravovat i bez masa :)
Překrásný Curych s velikánským jezerem a zasněženými alpami v pozadí jsme s manželkou a Garethem co nejvíce v centru prošmejdili. Obešli jsme památky, obchody a i v restauraci jsme se díky panovi Krouželovi na zdejší poměry levně a chutně najedli. Řádně jsme ochutnali švýcarské pivo ( hlavně po maratonu ) a jiné zdejší speciality. Procházeli jsme se podél jezera, kde jsme sledovali pohodový turistický ruch po překrásných dlouhých a klidných promenádach. Po maratonu jsme využili dokonce možnosti projed se zadarmo na lodi po jezeře v rámci místní hromadné dopravy. No prostě ráj na zemi. A to nejenom v Curychu, ale i v Ebmatingenu kde jsme všichni po večerech absolvovali dlouhé a až neuvěřitelně tiché uspávací procházky ( požadavek Garetha ). No a samozřejmě jsme běhali po zdejších běžeckých stezkách v lesích, kde jsme potkávali plno běžců a jiných sportovců. Měli jsme na to všechno tři dny a opravdu jsme se moc snažili si to co nejvíce užít. Budeme vzpomínat na krásné město, jeho okolí a na skvělé lidi v něm :) Myslím, že bychom se tam všichni rádi jednou vrátili .......
Ale teď maraton. Snil jsem o čase pod magickou hranici 2:40:00 hodin. Kdyby se to povedlo bylo by to skvělé a úžasné. Pokud jsem se měl o to pokoušet musel jsem tomu věřit. A věřil jsem. Makal jsem celou zimu a jaro. Objemy jsem měl nejvyšší v mé běžecké kariéře a i rychlost jsem nejvíce piloval ( i když pořád málo ). Druhý už reálnější cíl bylo udělat osobák. A to by bylo pod 2:43:00 hodin. Dokonce kdyby už to nevyšlo dle mých představ, tak čas pod 2:45:00 hodin by byl pro mě úspěchem a spokojenost by byla. Všechno další by mě zklamalo. Takže jsem byl připraven rozbíhat můj jarní maratonský vrchol v tempu 3´45 / km. Půlmaraton jsem chtěl protnout v čase těsně pod 1:19 hodin a do cíle finišovat těsně pod 2:40 hodin. Věděl jsem, že trať v Curychu je rychlá a osobáky si tam dělá kde, kdo. Ovšem letos se tam pro mě objevil nečekaný strašák ve formě dálničního tunelu, který měl být tímto maratonem slavnostně otevřen. Ona totiž každá změna na takto kvalitní a rychlé trati není pro běžce žádoucí. A to se také potvrdilo. Tunelem jsme běželi ihned po startu a to tam 4,4 km do kopce ( ! ) a 4,4 km zpět. Tím kopečkem jsem hned v počátku ztratil celou minutu a na zpáteční cestě v tunelu byl vydýchaný a hustý vzduch. Bohužel chybějící minuta hned zpočátku mi na pohodě nepřidala. Při výběhu z tunelu jsem si sice ulevil, ale síly mi to vzalo. Měl jsem tendenci zrychlovat a dohánět ztrátu. Moc mi to nešlo a díky tomu jsem za sebou nechal i Garetha, který vždycky začíná volněji. Prvních deset kilometrů jsem protnul v čase 38´11 a má stažená ztráta činila asi 40 sekund. Cítil jsem se dobře, ale pohoda to nebyla. Pamatuji si, že vloni jsem Prahu proti tomu běžel zadarmo. Pořád jsem se pomaličku posouval dopředu a na půlmaratonu jsem se objevil v čase těsně pod 1:20 hodin. Byl to můj nejlepší letošní čas na „půlce“, který ovšem znamenal minutovou ztrátu na plán. Již jsem nepředbíhal a nedoháněl minutovou ztrátu. Snažil jsem se držet plánované tempo 3´45 / km. Věděl jsem, že to už asi pod 2:40 nebude, ale držel jsem se. Pořád to dobře běželo. Nohy šlapali a já makal.
Jediná obava se objevila před obrátkou, kdy jsme se měli vracet a já měl pocit, že celou dobu běžím z kopce. Měl jsem strach, že zpět půjdu do kopce což by byl u mě problém :) Ovšem po obrátce jsem brzy pochopil proč je Curych tak rychlý. Pocit běhu z kopce totiž až na pár vyjímek nevymizel. Prostě opticky jsem pořád klesal a to bylo prostě super. Krátce po té jsem dokonce zahlédl a pozdravil ve velké skupině běžící proti mě mého staršího oddílového kolegu Mirka Kravčíka, který jako správný trenér byl na trati se mnou. Běžel úplně v pohodě a i na pozdrav mi odpověděl, což u mě vyloudilo dokonce úsměv ! Někde kolem 30 km jsem si povšimnul, že má ztráta začíná narůstat, ale to se dalo již čekat. Dvě hodiny se blížily a zde vždycky trošičku zpomalím. Fouknul jsem do sebe kofeinové tablety a začal se připravovat na první krize. Ale opět mě maraton překvapil. Běžecká krize ve formě zpomalení a tuhnutí nepřišla. Přišlo úplně něco jiného. Střevní potíže. Něco takového jsem nikdy při maratonu neměl. Že by kofein ? Nebo zdejší voda ? Ionťáky jsem nepil takže nevím. Kroutilo to se mnou pěkně, ale vydržel jsem a neodskočil, protože jsem měl strach z rozhození s tempa. Na 35 kilometru jsem za sebou zaslechnul běžící kroky. Poznal jsem je. Takhle cupitají pouze dva běžci, které znám. A to Marek Škapa z Ostravy a Gareth Davies z Prahy :) Od třicátého kilometru až do cíle mě již nikdo nepředběhl - spíše jsem předbíhal já, a ne málo. Až na tohoto jediného běžce. Gareth trošičku zpomalil a čekal až se otočím. Tak jsem se teda otočil. Šibalsky se usmíval a čekal co mu řeknu. Jako by se bál jít přede mě. Huknul jsem na něho ať běží a zkusí to ( pod těch 2:40 ). Něco mi řekl a běžel. Ještě dlouho jsem ho viděl před sebou jak se posunuje dopředu. Až později jsem se od něj dozvěděl, že se mě ptal zda-li jsem v pořádku, protože jsem kulhal na levou nohu. Již delší dobu o této mé vadě vím. Projevuje se vždycky při delších bězích, až v únavě kdy přestanu zvedat levou nohu a tak ji jako by šoupu za sebou :( Ovšem já to tak necítím a ani na zpomalení to nejde vidět. Hodně jsem se pak s Garethem nasmáli při pomyšlení jak některé dokonce i černé borce předbíhá v závěru maratonu moje kulhající osoba. Jejich psychika v tu chvíli byla asi na dně.
Kdybych neměl tolik starostí s bublajícími střevy, a kdyby jsem více sledoval čas, tak bych i dříve zjistil, že běžím těsně na svůj osobák. To jsem zjistil, až asi dva kilometry před cílem. Ale to už bylo pozdě. Sice jsem se ještě snažil a hodně kmihal rukama, ale už to nešlo. I přes můj rychlý závěr jsem na osobák v cíli ztratil patnáct vteřin. Byla to škoda, ale čas 2:43:14 hodin byl pro mě i tak kvalitní a úspěšný. Nebyl jsem úplně šťastný, ale spokojený určitě. Minimálně jsem sobě a všem kdo mě sleduje dokázal, že vloni v Praze to nebyla náhoda a na magický čas pod 2:40:00 hodin určitě mám. Tak snad příště ......... třeba na podzim v Benešově u Semil ?